Dne 1. března uplynulo právě sto let ode dne, kdy začal být užíván dům s obecními byty v ulici Legií č. 417 a 418 v Předním Podskalí. Známý je spíše pod jménem „Obecňák“ nebo „Solnice“.
Na místě dnešních dvou spojených domů stávala od roku 1593 první vltavotýnská solnice, tehdy se jednalo o číslo popisné 195 a ulice se jmenovala Solní. Před jejím vybudováním bychom na místě našli stavení týnského souseda Vojíře, které koupil úředník solního skladu v Českých Budějovicích.Podle archivních zdrojů pořídil stavení v roce 1592 za 350 dolarů a 3 bečky soli pro císařskou solnici. V roce 1708 vyrostla ve městě druhá solnice na protějším břehu a obě fungovaly současně. Budování císařských solnic podél toku Vltavy bylo od poloviny 16. století běžné, protože Ferdinand I. Habsburský rozhodl, že nejlevnější a nejjednodušší je doprava soli právě po Vltavě, nikoliv povozy.
Stará solnice
Starou solnici navrhl v roce 1593 autor českobudějovické Černé věže, stavebník Fugyrol. Mělo se do ní vejít „10 000-12 000 beček solních – na třech půdách rozložených. Stavivo na solnici prodal pan Prokop Čabelický i dříví ze svých lesů, 700 strachů vápna koupila solní správa z týnské vápenice. Stavitel Fugyrol domáhal se nedoplatku za svou práci ještě r. 1594“.
V roce 1628 bohužel solnice vyhořela, další ránu jí zasadila třicetiletá válka, při níž bylo město několikrát vypáleno a zpustošeno. Po válce se připravovala nákladná obnova. Rekonstrukcí byl pověřen italský stavitel Antonín de Alfiery, který od roku 1674 realizoval barokní úpravu solnice. Ta po přestavbě nabízela nejen sklad soli, ale ve dvou patrech i „světnice obytné s okny ze skleněných koleček v olově vsazených. Kromě rozsáhlých stájí v přízemí s vraty, k jihu obrácenými a velkými hlavami hřebů zdobenými, byl zvláštní vstup do nitra solnice po vnějším schodišti s pavláčkou, do ulice Solní vysedlou, k dolejšímu a hořejšímu štoku do sínce, k pokoji písařskému, přední, prostřední, zadní světnici a pekárně.“
Bydlení pro sociálně slabé
Svému účelu přestala solnice sloužit v roce 1830. Stát se totiž zřekl výhradního práva na dovoz soli. Budova chátrala. Uvažovalo se o jejím využití pro vojenskou posádku. V letech 1831 ji ale v dražbě zakoupila českobudějovická podnikatelská rodina Lannů, která zde zamýšlela vybudovat loděnici. Nakonec ale v roce 1891 vložil Vojtěch Lanna ml. „oba památné domy solní“ chudinské nadaci. Stará solnice pak sloužila jako byty pro chudé. U domu byl brod a přívoz. Když ledová dřenice zničila v roce 1891 most, převážel se u staré solnice dobytek a povozy na prámech, stejně tomu bylo i v roce 1830.
Činžovní domy
V pamětní knize města z roku 1924 se dočteme, že v domě č. 195 sesuly se některé klenby a stropy: „jak stavební komisí bylo zjištěno, jest další obývání tohoto domu nebezpečné“. Městská rada proto nařídila vyklizení a zbourání budovy a rozhodla o výstavbě činžovních domů: „Poněvadž v našem městě jevil se stále citelný nedostatek bytů, usneslo se obecní zastupitelstvo ve své schůzi dne 29. března 1924, aby obec Týn nad Vltavou vystavěla ve své režii se státní garancí dva činžovní domy na místě staré solnice, na stavební parcele čís. 63, oba úhrnem s 22 byty.“
Výběr stavitele
Dne 2. dubna 1924 byla vypsána veřejná soutěž, na základě které přijala městská rada nabídky od šesti stavitelů (nejnižší nabídka 824.860 Kč, nejvyšší 975.076 Kč). „Došlo 6 nabídek firem stavitelských a 21 nabídek řemeslných. Při zadávání panovala jednak protekce, jednak snaha zadati práci domácím živnostníkům. Jenže na neštěstí domácí oferent zednický mistr Dušek byl z oferentů nejdražší a část členů obecního zastupitelstva poukazovala na veliké rozpětí 150.000 Kč mezi nabídkou nejnižší a Duškovou. Obecní zastupitelstvo schůzi odročilo a pokračovalo v ní teprve za dva dny, když zatím oferent Jaroslav Dušek podal písemné prohlášení, že sleví a zadáno mu tedy 10 prací za 737.961 Kč. Událost tato způsobila v městě rozruch, všude se živě debatovalo o zadávání stavby a tento způsob ofertního řízení byl všelijak posuzován.“
Projekt domu byl zpracován již v letech 1921–22 a souhlas se stavbou udělilo městské zastupitelstvo v Týně nad Vltavou v čele se starostou Srncem 13. srpna 1923. Stavba tedy mohla ihned v roce 1924 začít, přičemž jednou z podmínek bylo posunutí domu směrem k řece, čímž se zlepšila průjezdnost Solní ulice.
Dokončení výstavby
Nejprve probíhala stavba domu č. 417 s 11 byty a 30 místnostmi k obývání, poté byl realizován dům č. 418 s 11 byty a 28 obytnými místnostmi. Stavba obou domů byla zkolaudována 31. prosince 1924. Z dopisu Berní správě z roku 1926 však vyplývá, že bylo nutno ještě dokončit nátěry oken a dveří, což nebylo možné v zimních měsících roku 1925 a jednotlivé byty byly tedy předávány k užívání postupně v průběhu celého roku 1925. Oficiálně byl dům č. 417 předán k užívání 1. března 1925 a dům č. 418 dne 1. dubna 1925.
Záchod na chodbě
V původním projektu z roku 1922 najdeme popsané místnosti domu. Podzemí: vchod, síň, spíž, záchod (ten byl společný pro všechny byty na patře), prádelna, sklep 4x; byty č. 1, 2, 3: kuchyně, pokoj, koupelna, chodba, síň, spíž, záchod. Přízemí: vchod, síň, schodiště, záchod; byty č. 4, 5, 6, 7. První poschodí: předsíň, síň, záchod; byty č. 8, 9, 10, 11. Počítalo se s kamny na tuhá paliva v každé místnosti. K dispozici byla také společná půda.
První obyvatelé
V archivu lze rovněž dohledat první plátce činže, kteří byli rozličného věku i roztodivných povolání. V domě č. 417 bydleli: byt č. 1. F. Ryska – obecní učitel, 2. Marie Louková – švadlena, 3. Anna Dvořáková – převoznice, 4. Albert Liebl – zubní technik, 5. M. Humhey – obuvník, 6. R. Mráz – hostinský, 7. Roman Rost – lučmistr v. v., 8. Fr. Panský – katecheta, 9. J. Durst – společník firmy, 10. J. Lukeš – st. kap. v. v. V domě č. 418 – byt č. 1: účetní Jan Hrnad, 2. dílovedoucí Antonín Brůha, 3. dělník Antonín Němec, 4. přednosta dráhy L. Busta, 5. okresní nemocenská pokladna; 6. úředník berní správy Čeněk Merta, 7. pokladník záložny Karel Loula; 8. Karel Hrnad – správce nemocenské pokladny, 9. Jan Petřík – účetní spořitelny; 10. K. Mrázek – major; 11 B. Kautský – přednosta. V pamětní knize se píše, že v roce 1925 měla být do domu přemístěna místní úřadovna pošty, ze záměru však sešlo.
Současnost
Obě budovy s 22 byty sloužily pro obecní bydlení až do počátku 21. století. Dům byl již ve velmi špatném stavu, který se ještě zhoršil po povodních v roce 2002, kdy voda pohltila celé přízemí. Od počátku tisíciletí byly byty rozprodávány, v roce 2011 již zde město nevlastnilo žádný z nich. Soukromý majitel většiny bytů započal s kompletní rekonstrukcí domu, při níž vznikla obytná nástavba s dalšími byty, zavedeno bylo ústřední topení. Většina bytů, které byly vždy třípokojové, byla zmenšena o jednu místnost. Nyní se v domě nachází 40 bytových jednotek (oproti původním 22). Většinu z nich už majitel rozprodal do soukromého vlastnictví, ostatní byty jsou pronajímány.
PhDr. Markéta Pražanová
Čerpáno z archivu Městského muzea v Týně nad Vltavou, SOA v Českých Budějovicích, knihy Vltavotýnský poutník, Pamětní knihy města Týna nad Vltavou atd.
Setkání u příležitosti 100 let Obecního domu
Dne 9. března se v restauraci Zlatá loď uskutečnilo neformální setkání, jehož předmětem bylo připomenutí sta let od dokončení Obecního domu v Týně nad Vltavou (č. p. 417, 418 v Předním Podskalí), který občané znají pod názvem Solnice nebo Obecňák.
Do programu bylo zařazeno povídání o historii staré solnice, která zde dříve stála, promítány byly archivní fotografie, plány činžovního domu a informace o výstavbě. Samozřejmě nesměla chybět kapela složená z muzikantů z tohoto domu, která hraje pod jménem Pravý břeh. Této akce se zúčastnilo více než 50 lidí, ať už současných a bývalých obyvatel domu nebo zájemců o historii.
Akce se uskutečnila za podpory MěDDM v Týně nad Vltavou. S organizací pomáhali členové z kroužku Redaktor a reportér pod vedením iniciátorky akce Markéty Pražanové.
Autoři textu: Prokop Pražan a Jiří Korbel, kroužek Redaktor a reportér, MěDDM v Týně nad Vltavou
